Harry Potter a Soumrak lásky - 20. Angela a Draco

Kapitola dvacátá
ANGELA A DRACO

Zapečetěná obálka s jejím jménem se skutečně nacházela přilepená zezadu na obrazu, který se nazýval Výjev ze Salemu. Byly na něm tři hořící hranice, které vrhaly šílené žlutočervené záblesky na potemnělou krajinu a shromážděné lidi v tmavém staromódním oblečení kolem. Úplně se otřásla odporem, když se na něj poprvé za celou dobu, co tu ten obraz visel, pořádně podívala. Rychle si obálku vzala a vykulhala z matčina pokoje, přičemž se úzkostlivě dbala na to, aby jí pohled nepadl na její postel nebo na rozházené věci v otevřeném prádelníku.
Sešla zase dolů do přízemí, kde si z koupelny vzala dva prášky proti bolesti a zapila je vodou z kohoutku, jelikož kotník se ozýval čím dál hlasitěji. Poté zamířila do obývacího pokoje. Pomocí hůlky zatáhla těžké závěsy a v krbu rozdělala oheň, který ji vždycky uklidňoval.
Usadila se do jednoho z nejbližších křesel, kam dopadala záře plamenů, protože se jí nechtělo rozsvěcovat žádnou elektriku a skoro nepřítomně se zahleděla na obálku ve svých rukou.
Nevěděla, proč sem vlastně tak spěchala, protože teď, když ho viděla na vlastní oči, se nemohla odhodlat k otvírání a čtení matčina dopisu. Ještě pořád měla před očima živý obraz její tváře, když umírala …
Do očí se jí zase začaly hrnout slzy. Musela je násilím potlačit, nechtěla se znovu rozbrečet, i když by se jí možná trochu ulevilo.
Když uviděla na líci obálky napsáno matčiným štíhlým elegantním rukopisem své jméno, sevřel se jí žaludek úzkostí a černým svědomím tak, že už si myslela, že se bude muset jít vyzvracet, ale nakonec v sobě právě spolknuté prášky udržela.
Strašně se začínala bát toho, co se může z toho dopisu dozvědět, ale její rozum se chopil vlády nad jejím tělem. Obálku roztrhla, třesoucíma se rukama vytáhla dva složené hustě popsané listy pergamenu, naklonila se blíž k ohni, rozložila je a předtím než začala číst, se zhluboka nadechla.

Drahá Angelo,
pokud právě čteš tento dopis, jsem už s nejvyšší pravděpodobností mrtvá. Nevím přesně, kdy se to má stát a jak, ale vím, že ten den, kdy mi Ty sama způsobíš smrt, jednou nastane. Nechci, aby sis něco vyčítala. Z velké části je to i má chyba, že to všechno došlo tak daleko. Sice jsme spolu o tom nikdy nemluvily, ale vím, že jsi po někom z našich předků podědila jisté schopnosti. Nevím o tom nic moc bližšího a upřímně mě to nikdy příliš nezajímalo. Má sestra Marion mi řekla pouze o Tvých věšteckých snech. To bylo ještě kdysi dávno, kdy ještě nebyla nemocná. Udivuje Tě to? Během těch let, které jsem strávila v Evropě, jsem udržovala se sestrou jakýs takýs kontakt, a to hlavně kvůli Tobě. Když už jsem Tě neměla u sebe a neviděla, jak rosteš …

„To byla ale jen tvoje vina, mami,“ zašeptala Angela nepřítomně a pokračovala ve čtení.

… chtěla jsem alespoň vědět, jak se máš. To mne však neomlouvá, já vím.
U sebe jsem předpokládala, že nic takového neumím, ale to jsem se bohužel spletla. Nedávno se mi začaly zdát sny o smrti různých lidí, které se pak vyplnily. Ten poslední byl podivný sen o mé vlastní smrti a od té doby se každou noc s nezvratnou pravidelností opakuje. Čím více se blíží Tvé zasvěcení, tím horší pocit z toho snu mám. Teprve těsně před tím, než jsem se pustila do psaní tohoto dopisu, jsem si dokázala připustit, že ten sen se splní stejně jako ostatní. Prostě to vím.
Než zemřu, rozhodla jsem se napsat Ti všechno, co bys měla vědět, ale já Ti to nikdy neřekla. Asi nemůžeš uvěřit tomu, že jsem náhle tak změnila názor, ale … Prostě se to stává. Myslet si o tom můžeš, co chceš. A ještě než budeš číst dál, věz, že všechno, co jsem tu napsala a ještě napíšu, je pravda. Poté, co dopis dočteš, se sám spálí, protože opravdu není pro cizí oči.
Moc dobře vím, že jsem Ti nebyla zrovna příkladnou matkou, ale jednou jsi moje dcera a já Tě miluji takovou jaká jsi, i když to tak nejspíš moc často nevypadá. Tušila jsem, že nebudeš nadšená, až se znovu objevím po tolika letech, kdy jsem Tě opustila jako malou a samozřejmě žes na to měla plné právo. Jen jsem nevěděla, že Tě má sestra vychovala poněkud jinak, než jsem čekala. Zatajila mi to. Já i ona jsme byly vychovávány ve víře, že lord Voldemort je jediná správná cesta životem, a proto jsem čekala, že budeš mít stejný názor. Když jsem Ti to tehdy navrhla, poznala jsem, že je Ti vstup do služeb Pána zla opravdu proti srsti, ale v té chvíli a dokonce i teď, jsem to považovala za trucovitý odpor vůli matky, která chce pro Tebe jen to nejlepší.

„To je typické,“ ušklíbla se Angela nahlas, i když se jí z očí draly slzy. „Pokrytecká až za hrob.“

Jenže jsem se přibližně před osmi měsíci dozvěděla, že Ty sama sis zkomplikovala život přímo neskutečně. Bylo to nedlouho poté, co mě Pán veřejně ohlásil všem Smrtijedům, kdy do našeho domu, který jsem tehdy načas obývala, přišel Severus Snape. Úplně jsem za ty roky zapomněla, že jsem mu kdysi povolila vstup do domu. To, co mi však přišel říct, okamžitě překrylo mé překvapení z jeho nenadálé návštěvy, šokem a nevěřícností. S úšklebkem jeho vlastním prohlásil, že Ty věrnost Pánu zla pouze předstíráš a ve skutečnosti jsi na straně toho starého blázna Brumbála a chceš se přidat k Fénixovu řádu.

„Snape … Ten parchant,“ vydechla Angela. Ani mě to moc neudivuje. Ale proč s tím šel za mou matkou? pomyslela si udiveně.
Raději rychle odložila první popsaný pergamen a začetla se do dalšího.

Nemohla jsem tomu uvěřit, chtěla jsem se mu vysmát do obličeje, ale on nelhal. To jsem poznala. Uvěřila jsem mu. Já sama jsem stejně delší dobu pozorovala, jak jsi nervózní a duchem nepřítomná, že se s Tebou něco děje. Ale že podnikáš něco tak nebezpečného … Dodnes mne to udivuje. Jak můžeš dávat svůj život takhle lehkomyslně v sázku?
Ale pak mi vyvstala v hlavě zásadní otázka: Proč s tím Snape nešel rovnou za Pánem, ale za mnou? Došlo mi, že po mě bude něco chtít. Moc dobře na mě viděl, že jsem sice naštvaná, ale také že mám o Tebe strach. Začal mě vydírat. Mohl se spolehnout na to, že bych vlastní dceru nikdy neudala a neodsoudila ke smrti, ať dělá proti Pánu zla cokoliv. Skvěle toho využil. Pod pohrůžkou, že Tě nemilosrdně vyzradí, jsem se ocitla zcela v jeho rukou. Až příliš brzy jsem poznala, co je to za hajzla a nechutné prase. Udělala jsem všechno, co po mě chtěl a že to nebylo vaření kafe, to Ti určitě už taky došlo. Proto jsem bývala tak dlouho a často pryč. Naprosto se mi znechutil a zanedlouho jsem už toho měla opravdu dost. A celou tu dobu jsem trnula strachy o Tebe, že se jednou sama prozradíš a já přijdu o své jediné dítě. Takže si pamatuj, že Tvé bezpečí a život, jsem vykupovala nekonečnými chvílemi strávenými v jeho „společnosti“.

Angela zuřila nad tím, co všechno si ten zmetek dovolil, ale zároveň si otírala z tváří proudy slz.
„Ty prostě za každou cenu chceš, abych měla výčitky svědomí, co mami?“ podotkla nesmírně hořce do ticha pokoje. „Abych tě litovala, abych tě obdivovala za to, co všechno si pro mě udělala!“
Měla sto chutí ten nechutný dopis, který jí drásal duši, roztrhat, ale neudělala to.

Pokud ještě pořád do téhle chvíle takto riskuješ, okamžitě toho nech, než bude pozdě!

„Zase příkazy,“ povzdychla si Angela. „To bys prostě nebyla ty, mami.
A pozdě už bohužel je, pomyslela si trpce.

Máš dvě možnosti. Zradit Řád nebo našeho Pána. A určitě víš, co já pokládám za lepší variantu. Být na straně Pána zla, bezmezně a oddaně, je to nejlepší a nejbezpečnější, co můžeš udělat. Jinak zemřeš nebo se budeš skrývat a utíkat do konce života.
A od Snapea se drž co nejdál. Věřím, že je schopný vydírat i Tebe, tak mu k tomu nedávej důvod!
Kdysi jsem Ti slíbila, že Ti prozradím jméno Tvého otce, až budeš mít na paži Znamení zla. Pokud se tak stane, v což pevně věřím, tak tento dopis ještě změním, ale začínám o tom pochybovat. Tvým otcem byl Sirius Black. Ano, právě ten, který zemřel loni v květnu, jak psali v Denním Věštci. Mrzí mě, že jsi ho nemohla poznat, zvlášť teď, když vím, že byl nevinný. Milovala jsem ho nade vše, i když mi to možná nevěříš. Byl to skvělý muž. Čestný a oddaný. Neskutečně lituji toho, že jsem jej neosvobodila z Azkabanu, když jsem měla možnost. Místo toho jsem zbaběle utekla nejen od něj, ale i od Tebe a budu si to vyčítat až do smrti.
Ještě před tím než jej zatkli, neustále obcházel kolem domu a chtěl Tě za každou cenu vidět. Svolila jsem k jednomu jedinému setkání, když Marion nebyla doma. Když jsem jej k Tobě pustila, čišelo z jeho osoby, jak moc Tě miluje. Měl Tě rád mnohem více než já. Kdybych se tehdy nedala k Pánu zla, mohlo být všechno jinak a Ty bys vyrůstala jako jeho zbožňovaná dcera. Vymohla jsem si pak na něm slib, že už se Tě nikdy nebude pokoušet navštívit, ani kontaktovat. Vyhrožovala jsem, že odjedu navždy i s Tebou. Dal mi tedy neporušitelný slib. Určitě chápeš, co to znamenalo.
Také bys měla vědět, že jsi právoplatně Angela Mary Rosierová Blacková. Kdysi jsme se tajně vzali a máš právo nosit jeho jméno, i když to nejspíš v nejbližší době nebude možné. V zásuvce mého nočního stolku je náš oddací list, tak si jej vezmi, abys měla důkaz.
A ještě je jedna věc, kterou ti chci říct. Ty na rozdíl ode mne, radikálně rozlišuješ dobro od zla, to ti neberu, (moje sestra se za to nejspíš vznáší v nebíčku, že tě tak vychovala), ale neexistuje jen jedno nebo druhé, stejně jako není jen černá a bílá. Svět je plný odstínů šedi a my v něm musíme žít a přežít, jak nejdéle to jde.
Znovu opakuji, aby sis nevyčítala, co se stalo. Sice za to můžeš, ale výčitky už Ti nepomohou. Já sama to vím z vlastní zkušenosti. Jsou k ničemu. Dávej na sebe pozor, má jediná dcero.
Navždy Tvá milující
Matka Mary

Angela bezhlesně zírala na matčin podpis a vůbec nevnímala, že dopis začal shora hořet. Ucukla teprve tehdy, když její prsty olízly plameny. Pak nevýrazně civěla, jak hořící dopis slétává na zem a cestou z něj odpadají ohořelé kousky. Za moment z něj zbyl na koberci před krbem jen popel.
Po tvářích jí stékaly slzy a ona je nechala samovolně skapávat až na kalhoty, kde se jí z nich utvářely tmavé skvrny. Její táta … Sirius … Viděl ji jen jednou a ona sama si to ani nemohla pamatovat! Všechno mohlo být úplně jinak, nebýt toho šílence Voldemorta! Její rodiče by žili a ona by snad mohla být šťastná.
Celou dobu žila v představě, že je její matka pokrytecký sobec a tenhle dopis na rozloučenou jí to z části potvrdil, ale na druhou stranu … To co pro ni všechno udělala … Nemohla tomu ani uvěřit. A nic jí neřekla, vůbec nic!
A ten parchant! Ten zasraný hajzl, si to ještě odnese! Snapea neměla nikdy v lásce, ale v okamžiku, kdy zjistila, že její matce v podstatě zničil zbytek života, jej začala nenávidět.
Angela vyletěla z křesla, ve kterém seděla. Chtěla řvát nahlas, ale místo toho soptila jen v duchu, jako by ani nebyla schopna mluvit.
Ten zkurvysyn! Jak to mohl udělat!? Co to je vůbec za chlapa?! Sprostě využil toho, co o mě věděl! Proto se ke mně choval tak přezíravě a házel ty svoje vědoucí úšklebky! Všechno si to vyžere! Já se mu pomstím, tak strašně pomstím!
Když se však nedokázala vyřvat, její emoce musely jít ven nějak jinak. Na stolku u okna stála velká krásná váza se sušenými květinami a ta se nečekaně rozletěla na tisíc kusů. Střepy popadaly v okruhu dvou metrů a květiny se bezvládně rozsypaly po zemi. Dva z letících střepů dokonce škrábly Angelu na ruce, ale sotva si toho všimla.
Těžce se nadechovala a nechápavě si prohlížela spoušť u okna. Cítila se náhle strašně unavená. Nešla si ani pro prášek proti snům, lehla si na pohovku, i když cítila, že ještě dlouho neusne. Zírala do stropu a hlavou se jí honila spousta myšlenek. Měla pocit, jako by ji právě vysál nějaký hnusný mozkomor. Nezbylo v ní nic. Jen žal, zoufalství, výčitky svědomí a vztek.
Neovladatelně se rozvzlykala a nepřestala, dokud neusnula naprostým vyčerpáním.
***

Neklidně se zavrtěla na nerovné pohovce, kde nestrávila příliš pohodlný zbytek noci. Tupě ji bolelo za krkem, jak na ní po půlnoci tvrdě usnula, aniž by se svlékla. Sundala si jen boty a to ani nevěděla kdy. Otevřeným oknem k ní ze zahrady doléhal zpěv ptáků, šumot listí stromů a čerstvý ranní vzduch. I když se stále cítila unavená a v kotníku jí začínalo nepříjemně škubat bolestí, bylo jí teplo a dobře pod nádherně měkkou přikrývkou.
Počkat, počkat, pomyslela si ještě v polospánku. Otevřené okno? Přikrývka? Pokud si pamatovala, neměla co do činění ani s jedním, ani s druhým.
Skoro úplně se probrala a stále se zavřenýma očima vycítila v místnosti přítomnost někoho dalšího. Srdce se jí rozbušilo o něco prudčeji. Zhluboka se nadechla a pomalu otevřela oči.
Nejprve ji do nich uhodily první sluneční paprsky, takže skoro nic neviděla, ale pak se na pohovce trochu posunula a v křesle naproti sobě rozeznala sedící postavu.
„Dobré ráno,“ pronesl chladně Draco Malfoy v černých džínách a košili, ve které vynikla neúměrná bledost jeho obličeje.
Angela ztuhla a střelila pohledem na stolek před sebou, kde si před spaním pokládala svou hůlku, i když už věděla, že tam nebude.
„Marná snaha,“ ozval se znovu Draco, stále týmž chladným tónem a poklepal svou vlastní hůlkou na bundu, kterou měl přehozenou přes opěradlo křesla. „Ta je v bezpečí tady, aby tě třeba nenapadaly nějaké hlouposti.“
Chvíli na něj bez hlesu hleděla, pak se nesmírně pomalu na pohovce posadila, přičemž se jí z ramen shrnula deka, kterou se rozhodně nepřikrývala a shrábla si rukou vlasy z obličeje dozadu.
„Jak ses sem dostal?“ zeptala se tiše.
„Dveřmi,“ odvětil Draco cynicky.
„Měla jsem spolehlivě zamčeno,“ ucedila Angela.
„Zas tak spolehlivě asi ne,“ odpálil Draco.
Angela přeletěla pohledem celou místnost a zaposlouchala se, zda neuslyší z chodby nebo patra nějaké hlasy, přičemž ji Draco beze slova pozoroval.
„Hledáš někoho?“ poznamenal tázavě. „Nemůžeš uvěřit tomu, že jsem přišel sám?“
Trochu se zamračila, přitáhla si kolena k sobě a objala je rukama.
„Jak jsi věděl, kde budu?“ zeptala se místo odpovědi.
„Znám tě,“ odtušil Draco prostě.
„Poslal tě mě najít?“
„V podstatě ano.“
„Máš mě přivést k Němu?“
Draco mlčel. Angela ho upřeně pozorovala a uvědomila si, že nepotřebuje jeho odpověď.
„Nepřišel jsi mi přece jen popřát dobré ráno a udělat si ze mě předmět své zábavy, ne?“
„Ne. Přišel jsem se tě na něco zeptat,“ odpověděl Draco konečně, vstal a přešel k otevřenému oknu.
„Na co?“ pozvedla Angela podezřívavě obočí.
Draco chvíli hleděl skoro nepřítomně ven, než se k ní otočil.
„Jaké to je, zabít vlastní matku?“ zeptal se prapodivným hlasem.
Angela do něj zarývala planoucí pohled a neodpověděla. V obývacím pokoji notně zhoustlo ovzduší. Draco se krutě usmíval.
„To bylo nutné za sebou skutečně pálit všechny mosty?“ pokračoval jízlivě a jeho slova se do Angely vrývala jako dýky. „Na něco si ale v tom případě zapomněla, ne? Totiž na mě! Jsem přece ještě tvůj snoubenec, pamatuješ? Mě ses taky chtěla zbavit tak jako jí?“
„Mlč!“ vyhrkla Angela rozechvěle. „Nic o tom nevíš!“
„Že o tom nic nevím?! Dovol, abych se zasmál,“ odfrkl si Draco. „Bohatě mi stačilo vidět tvoji matku bezvládně viset na zdi, jako mouchu připíchnutou připínáčkem!“
Angela vyskočila z pohovky na nohy.
„Drž už hubu!“ skoro zaječela, jak málo se ovládala.
„Co na to říkal tvůj miláček?“ zeptal se s úšklebkem, aniž vzal její křik na vědomí. „Jak reagoval na to, že je z tebe vrah?!“
„To jsi mě přišel mučit nebo co?!“ zvyšovala Angela nekontrolovatelně hlas. „Co ty o tom víš?! Nemáš ponětí, jaké to je, mít vinu na smrti matky! Pořád mám před očima její tvář, když umírala! Nezbavím se výčitek svědomí nejspíš až do smrti! A ty jsi u toho nebyl, tak mě přestaň soudit! Dej mi už pokoj! Co po mě vlastně chceš?!“
„Už jsi skončila?“ zeptal se Draco ledově. Angelinin výstup s ním ani nehnul. Angela zatínala zuby i nehty, aby nezačala znovu křičet.
„Fajn. Takže … Co po tobě chci?“ zopakoval její otázku a přistoupil zpátky k ní. „Pravou ruku.“
Angela na něj vytřeštila oči a její vztek vystřídal děs.
„Cože?“ vydechla třaslavě.
Draco se potměšile ušklíbl, jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou.
„Neměj obavy, zase tak velký cvok nejsem. Natáhni pravou ruku,“ odvětil klidně a mezitím si sám přehodil hůlku do levé.
Ještě chvíli váhala, ale pak ji přece jen natáhla před sebe nad stůl, přičemž se jí na prsteníku zaleskl její zásnubní prsten. Draco pak natáhl svou pravou ruku napříč nad tu její tak, že se skoro dotýkaly. Hůlku přiložil ke hřbetu své ruky.
„Já, Draco Malfoy …“ začal s naprostým klidem a vyzývavě pohlédl na Angelu, která na něj stále zaraženě civěla. „Tak co je? Přece víš, co máš dělat, ne?“ ucedil.
„Já, Angela Mary Rosierová …“ hlesla Angela, které začínalo svítat.
Z Dracovy hůlky začal splývat paprsek žlutozeleného světla, který obtáčel jejich ruce.
„Jsem se dobrovolně a z vlastní vůle …“ pokračoval Draco.
„Jsem se dobrovolně a z vlastní vůle …“ opakovala Angela.
„Rozhodl zrušit zasnoubení s Angelou Mary Rosierovou.“
„Rozhodla zrušit zasnoubení s Dracem Malfoyem.“
„Vzdávám se tím veškerých práv a povinností, …“
„Vzdávám se tím veškerých práv a povinností, …“
„Jež z našeho zasnoubení vyplývaly …“
„Jež z našeho zasnoubení vyplývaly …“
„A beru si zpět prsten rodu Malfoyů …“
„A vracím zpět prsten rodu Malfoyů …“
„Který byl symbolem našeho slibu.“
„Který byl symbolem našeho slibu.“
Pak pronesli oba najednou zaklínadlo.
„In veritas et orbis I miere nomine et cire rodes.“
Draco zvedl hůlku, světlo zmizelo. Angela nevěřícně pohlédla na svou ruku, přiblížila si ji k sobě a nejistě se pokusila stáhnout si z prstu prsten ve tvaru stočeného hada. Hladce jí sklouzl do dlaně. Draco ho okamžitě shrábl.
„Tohle byl předností úkol od mého otce,“ procedil s hnusným úsměvem a Angela se toporně znovu posadila na pohovku. „Určitě chápeš proč,“ dodal.
Angelu napadlo, že už Pánu zla určitě řekli i o ní a o Harrym, ale neměla odvahu se na to Draca zeptat.
„Proč se tváříš tak zdrchaně?“ otázal se Draco z patra. „Měla bys být šťastná! Tohle jsi přece chtěla!“
„Co je tvůj další úkol?“ zeptala se Angela potichu místo odpovědi.
Draco se také usadil.
„Měla jsi pravdu. Mám tě přivést k Pánovi,“ odvětil chladně.
„Tak proč už jsi to neudělal?“ zeptala se skoro poraženecky.
Draco se na moment odmlčel a pohrával si s prstenem v ruce, než odpověděl.
„Protože to nechci udělat. A ani to neudělám.“
Angela na něj chvíli zaraženě hleděla.
„Proč?“ otázala se slabým hlasem.
„Měl jsem tě rád. Hodně. A něco z toho ve mně ještě pořád zůstává,“ odvětil tiše a Angelu začalo ještě víc tížit černé svědomí.
„Budeš z toho mít problémy,“ řekla a vší silou zadržovala slzy v očích.
Do háje, už zase se mi chce brečet, pomyslela si schlíple.
„To už je moje starost. Tobě to může být u prdele,“ odsekl Draco.
„Ale není,“ odporovala Angela.
Na moment se rozhostilo ticho. Draco Angelu ještě hodnou chvíli probodával pohledem, pak se postavil a vzal do ruky svou bundu.
„Neměla bys tu zůstávat. Prozatím tě hledám pouze já, protože tě znám nejlíp a proto, že mají Srmtijedi jiné starosti, ale dlouho to tak nezůstane.“
Angela přikývla.
„Já vím. Zpackala jsem si to sama,“ zahučela tak, že to skoro neslyšel.
Draco vytáhl z bundy její hůlku, pohodil ji na křeslo, na kterém ještě před chvílí seděl a otočil se k odchodu.
„Draco?“ ozvala se Angela váhavě, jakmile se k ní otočil zády. „Nechceš si to ještě rozmyslet? Máš přece ještě možnost volby.“
Draco zůstal nehnutě stát.
„Ne,“ ucedil skrz zuby nesmlouvavě.
„Ale tím nás definitivně postavíš proti sobě,“ povzdechla Angela.
Draco se prudce otočil. Jeho mírný, skoro přívětivý výraz, který měl ve tváři ještě před chvílí byl pryč. Teď se mu v ní zračil jen vztek a nenávist.
„To tys mi jako první vrazila kudlu do zad!“ vyštěkl tvrdě.
Angela se zachvěla a stiskla rty. Cítila, jak se jí chvějí ruce i kolena.
„A i kdybych chtěl, což je naprostý nesmysl,“ pokračoval Draco namáhavě. „Tak už stejně nemůžu.“
Vyhrnul si levý rukáv košile a Angela zalapala po dechu. Na Dracově paži se skvělo čerstvé Znamení zla. Svou černotou ji bilo do očí a po zádech jí přeběhl mráz. Draco skoro s úsměvem sledoval Angelinino překvapení.
„Díky tvé zradě se Pán rozhodl všechno uspíšit. Už nebylo nač čekat a mne si potřeboval pojistit. Zasvěcení proběhlo těsně po půlnoci,“ konstatoval Draco s naprostým klidem a zase si rukáv shrnul zpět. „Jo, a abys věděla, já ani Claire už do školy nedorazíme. Podle jistého názoru je to holá zbytečnost a navíc riskantní.“
Angela usilovně mrkala, aby zadržela slzy a rozpačitě si mnula ruce. Vůbec nevěděla, co říct. Kdyby to neviděla na vlastní oči, tak by nejspíš neuvěřila. Draco si oblékl bundu a naposled se na ni zahleděl.
„A pamatuj si, až se uvidíme příště, tak už tě nenechám jít,“ varoval ji. „Příště budeme nepřátelé na život a na smrt!“
Angela sebou škubla, jako by ji uhodil. Poté se Draco prudce otočil, aby neviděla v obličeji jeho souboj s city, které se ho snažily ovládnout, došel rychle ke dveřím a vzal za kliku.
„Mrzí mě to,“ vydralo se Angele z hrdla chraplavě.
Draco se uchechtl stále zády k ní.
„Nemá tě co mrzet,“ prohlásil ledově. „Udělala jsi jen to, cos vždycky chtěla.“
Pak rozrazil dveře, vyšel na chodbu a dveře se za ním hlasitě zabouchly.
Angela se na pohovce schoulila do klubíčka a nechala slzy lítosti a bezmoci volně stékat po tvářích. Moc dobře si přitom uvědomovala, že černé svědomí ji bude mučit až do konce života. Nejen kvůli matce, ale také kvůli Dracovi, ve kterém na jistou dobu poznala spřízněnou duši.